P6: Den 331.

Nevím, zda už není zbytečné psát o noční spaní, když jsme se asi zase vrátili do starých často se budících kolejí. Asi to nemá cenu řešit, až přijde čas, bude nutné nějaké důraznější řešení, aby Toník pochopil, že se v noci spinká. No, ale nezastírám, že bych se ráda vyspala, bo jsem pak přes den milejší, příjemnější, klidnější a jiná superlativa. Spánek má na mě zkrátka pozitivní vliv. Lehce dospat se jsem se chtěla dnes ráno, bo to bylo po dlouhé době a před dlouhou dobou zase jedno společné domácí ráno, doufala jsem, že by mě kluci mohli nechat spinkat a jít si hrát do obýváku. Ač jsem posléze i toto přání vyslovila, umožněno mi nebylo. Nu, jako společné lenošení v postýlce má své kouzlo, ale když chcete spinkat a čas od času do vás ducne hlava, někdo vás zatahá za vlasy či vás přetáhne ruka po hlavě, spát se nějak nedá. Tak jsem byla náležitě zpruzená. Zbytek dopoledne šel v obvyklém tempu. Pověšena světýlka na okno, vyluxováno, uvařeno, umyto nádobí.

Odpoledne výlet na vernisáž vánoční výstavy. Vyjížděli jsme ve tři, vernisáž od půl páté. V centru Prahy. Ještě s bojovým úkolem koupit cestou 2 živé kapry. To se povedlo hned kousek od nás, jen to bylo trochu na dlouho. Pak už cesta. Od Podolí až do centra jedna nepřetržitá šňůra aut. Dojeli jsme v 16:50. Toník už řádně zpruzen. Vernisáž byla ze začátku pro Toníčka nuda. Díky opakujícímu se potlesku sám poprvé i zatleskal. Znovu to pak už neukázal. Klasika. Chceme to po něm my, tak proč, že? Pak došlo na svižnější písně a to už se mu líbilo. Spolu v náručí jsme tancovali. V samotné výstavní síni už to bylo pro něj zajímavější. Ač byl skoro celou dobu u někoho v náručí. Bylo na co koukat. Tolik stromečků, kytí, procházející pes a hlavně točící se mlýnské kolo, to bylo něco:-) Vydrželi jsme tak až do půl sedmé, pak hurá domů. Cesta autem ho zase nebavila a to to tentokrát jelo. Jen jsme potkali 2 bouračky, to bylo lehce nepříjemné. Dnes bez koupání a hurá do hajan. Usnutí v pohodě. Jen se už jednou vzbudil a snažil se postaven. Opět položen, pohlazen a zase usnul. Nějakou razantní změnu nečekám. Tuším, že jsme se dostali zase do zajetých kolejí. Chce to vydržet, než se odhodláme k razantnímu kroku.

A můj večer? V poslední době vypadají dost stejně: Toník uložen, čas na poklizení večerního řádění (hračky a následky koupání, převlékání a přebalování). Pokud je Honzi doma, chvíle na povídání, pak zkouknutí novinek na netu a šití. A do toho jsem zjistila, že pokud si chci objednat kalendáře k Vánocům z loni ozkoušených stránek a chci využít jejich aktuální slevu, tak to musím udělat do nedělní půlnoci. Hmmm. Takže by to ještě chtělo vybírat fotky. A taky bych měla zašívat, pověsit turistické známky, nalepit vizitky a nějak nám Toník vyrůstá z autosedačky, tak číst recenze a vybírat novou. A já si vymyslím adventní kalendář na který musím ušít 24 pytlíčků:-) Prostě abych se večer nenudila:-)