neděle 22. listopadu 2015

P6: Den 326.

Neděle. I když, jak jsem pořád doma a Honzi je v práci v různé dny, tak mám často problém s tím, co je za den. Neděle je pro nás každý den, kdy jsme spolu doma. Dnes jsme byli, i když to zase byl náš klasický den, kdy Honzi spal po noční a pak šel zase na noční.

Včerejší večerní šití se nepovedlo. Stroj mi nešil. Hodinu jsem se s ním různě mordovala, ale proč mi spodní niť nešije jsem nevykoumala. Dopoledne jsem tak volala SOS tátovi, který pak odpoledne přišel, koumal a vykoumal. Problémem byla špulka, na kterou jsme namotávali novou niť a asi o 0,5 mm přečuhovala přes kovovou cívku, drhla a tudíž tato niť nešila. Proběhla výměna a já mohla večer strávit 1,5 u stroje. Výsledkem byly 3 pytlíčky, což moc velká produktivita práce není. Ale co, učím se:-) Každý je originál, jeden lepší, jeden horší, ale je to mé dílo a o tom to je:-) Tak už jen 20 dalších:-)






















A náš den? Ovlivnila ho noc, kdy Toník vstával ve svých nových časech (po půlnoci a v půl páté), ale k tomu si přihodil ještě jednu vstávačku v půl šesté, kdy hodinu nespal. A já uspávala, nechávala v postýlce a tak dokola. Původci tohoto budíčku byly pravděpodobně prdy. Usnul v půl sedmé u mě v posteli a já na půl hodiny vytuhla taky. Pak jsem se snažila ho vzbudit, protože mi bylo jasné, že když ho nevzbudím, naruší nám to celý režim. Nepovedlo se. Honzi nás tak po svém příchodu našel v ložnici. I když jsme si s Honzim povídali, s Toníčkem to ani nehlo a spal až do osmi. Tím se rozhodlo, že ho dopoledne nedám spát a půjde jen po obědě. Přišla jsem tak o svojí hodinku, v které jsem plánovala dát si v klidu kafe a hlavně dát vařit maso. Nemám problém nějaké činnosti dělat s Toníčkem, ale něco si chci udělat v klidu sama. Zvládli jsme to, byť to bylo občas náročnější. Po jedenácté už byl hodně unavený, oběd vůbec nejedl a v půl jedné šel do postele. Já dovařila, vzbudila Honziho, najedli jsme se a ve dvě Toník vstával. Odpoledne tak bylo naše společné, došlo i na procházku a večer Honzi opět do práce.

Pokračuji v nácviku Toníčkova samostatného usínání. Vím, že jsem v uplynulých dnech nebyla ůplně důsledná a chvíli ho třeba hladila, zůstávala s ním v ložnici apod. Tím vše jen prodlužovala. Dnes jsem za ním chodila v pravidelných intervalech, položila, pohladila, řekla pokaždé stejnou větu a zase pryč. I tak to bylo 35 minut breku. Rve mi to srdce. Ale zase na druhou stranu vidím, že díky tomu se v noci budí jen 2x a to je pro nás výhra. Věřím, že když budu takhle důsledná i nadále, tak to bude postupně jen lepší a lepší. Jen vytrvat.

Žádné komentáře:

Okomentovat