P7: Den 132.

V noci pití jen jednou. Lehce posouvám dobu, kdy napít dostane, aby měl opravdu jen jedno pití. To jsem ochotná tolerovat, ale vícekrát Toníka krmit nechci. Proto spím v obýváku, aby se mi snáze odolávalo. Nenechala jsem ho dlouho trápit, nemůžu si dovolit ho nějak rozhodit - máme nabitý program a ještě tento týden Toníka čeká očkování, to by nebylo moc dobré. 

Dřívější budíček na budík - to už jsem dlouho nepraktikovala. Toník vstal chvíli po mě - něco po půl sedmé. Pakujeme věci, oblékáme a pak hurá pěšourem na autobus. Dnes nás čeká premiéra - cestování přes Prahu za pratetou. Beru si na pomoc babičku - přeci jen známe Toníkovu nechuť cestovat autem delší dobu a toto asi nebude jiné, byť jedeme jen 45 minut. Tolik ale Toník ještě nejel - vždy jen tedy v okolí pár stanic. Na začátku ho to baví, jak jedeme déle, nadšení opadá a začíná se nudit. Krize je zhruba po 20 minutách. Naštěstí zabírá to, že si ho beru na klín. Tak dojíždíme až do konce. Dopoledne sice náročnější, ale příjemné. Po 2 hodinách zase cesta domů - respektive k babičce. Odpoledne si tu užívám rodičů a Toník babi a dědy, po svačině domů přes park. Tam Toník ušel zatím svůj rekord. Došel nás tam táta, s ním domů, chvíle hraní, večeře a táta zase pá. Já teď dopisuji blog, ještě mě čeká aj a pak hurá spát. Zítra zase vstávání brzo.