P7: Den 162.

Dneska to byl tedy hodně intenzivní den. Toník se vzbudil v noci prvně až v půl šesté, ale ani mléko nezabralo a už neusnul. Do půl sedmé jsem ještě vydrželi s opakovaným tišením v ložnici, ale pak už jsem to vzdala a přesunuli jsme se do obýváku, aby se Honzi mohl ještě před noční dospat. Toník byl od rána intenzivní lepítko a já to nějak né úplně dávala. Nevím, v poslední době jsem nějaká našlápnutá. Stačí maličká nepohodlnost a už jedu. Jsem tím protivná sama sobě, ale nějak se mi to ovlivnit nedaří. Po té, co Honzi vstal se pustil do hledání klíčů, které nenašel. To do mé pohody taktéž nepřidalo. Toník to samozřejmě vycítil a prudil o to víc. Takže začarovaný kruh. Vystoupit ale nebylo jak.

Díky hledání klíčů jsme se dostali do menšího časového presu (a to je taky můj věčný stresor - vím, do kdy musíme kde, zatímco chlap to neřeší) a až po desáté odjezd směr Uhříněves do obuvnictví. Toník má tak své třetí boty (aktuálně č. 25). Opět D.D.Step. Typově podobné jeho prvním. Nejsou tedy tak úžasné, jako ty co měl doteď, ale i tak jsem s ohebností a provedením spokojená. Nu, snad mu vydrží trochu delší chvíli. Obuvnictví to je malé, ale s úžasnou paní prodavačkou, takže se nedá rychle nakoupit. Navíc hrací vybavení rozšířil traktor a ten musel Toník důkladně prozkoumat. Takže zase skluz. Přejezd k Lidlu. Honzi nakupuje a já čekám s Toníkem v autě. Toníka to samozřejmě nebaví, vytahuji tak tablet. Čekáme déle než jsem myslela - 20 minut a Toník začíná být vláčný. Jenže nás čeká ještě přejezd přes Prahu. Ač po jedenácté dopolední, Praha je zacpaná a tak to zase trvá. Celou cestu bavím i tak ho ale 2x na férovku budím. Potřebuji, aby šel spát až po příjezdu. Nu a jak to tak funguje, po příjezdu se vrhá na hračky a ospalost je ta tam. I tak ale bleskurychle putuje s mlékem do kočárku a spinká přes 2 hodiny.

Nás čeká oběd u Honzovi pratety a pak povídání s ní. Jsem grogy. Dopoledne bylo intenzivní. Mé pozornosti nepřidává ani konverzace, která se točí kolem jmen z okolí, které mi vůbec nic neříkají. Odpočinku je mi dopřáno asi 30 minut a pak se budí Toník. Začíná druhé kolo, kdy zkoumá kde co na zahradě a člověk mu musí být doslova za zadkem, protože je tu terén členitý plný různých pastiček na dětské prstíky a překážek pro dětské nohy. K tomu s voláním "mňau, mňau" pronásledujeme místní kočičku.  Honzi kontroluje úrodu, zalévá a plní prosby tety a my si posléze odvážíme první úrodu jahůdek a rebarboru.

Cesta domů je v pohodě. Taky stojíme v kolonách, ale Toník si vypůjčil dvě autíčka a je spokojen. Doma po večeři pokračuje ve své úžasňákové rovině - řádí v posteli a já dostávám dvě mlaskavé pusy. Co víc si přát:-)

Já se jdu ponořit do třídění fotek z dovolené. Bude to boj - fotky ze 3 foťáků, jednoho tabletu a 2 mobilů. A doufám, že dnešní noc bude aspoň o trochu delší!