P7: Den 67.

Honzi měl denní. A protože jich má jak šafránu, je to vítáno s velkými plány a přípravami. Super příležitost si pozvat mamku, kdy se můžeme vzájemně užít, k tomu si užije dosyta Toníčka a já mám chvíli volné ruce a ještě je k tomu bonus nějaké společné kuchařské aktivity (dnes koláčky ze sýrového těsta). Takže jsem stihla utřít prach, vyluxovat komplet celý byt, komplet vytřít (to je činnost, která opravdu s Toníkem nelze podnikat), uvařila jsem Tonymu polévku k večeři a nám rýži k obědu, sundala a uklidila prádlo a vyprala a pověsila nové. To vše jsem prokládala hracími a hlavně kojícími pauzami, abych dle Toníka kompenzovala to, že nejsem pořád na očích. Během Toníkova spaní jsme společně upekli koláčky, vypili kafe a probrali co je nového. Toníkovi se nechtělo nejprve usnout, poté spal přes 2,5 hodiny a to jsem ho ve finále nechala vzbudit. Pak už jen vyvětrat se ven, babička domů, večer a spaní. Klasika.

Už dlouho jsem si tu neudělala poznámku o Toníkově nočním (ne)spaní. Asi proto, že jsem se bála něco zakřiknout. Ale už skoro 3 týdny spí lépe. V podstatě se budí jen 1x (cca kolem páté), kdy ho nakojím a pak ještě na hodinu jde spát. Stálo mě to trochu nervů, Toník si chvíli zaprotestoval, ale nijak obrovský boj to nebyl. Není to dokonalé. Má to tedy dost much. Ty mě vadí čím dál tím víc. Klasika. Na to špatné zapomínáme a žijeme přítomností. Stále spíme v obýváku na rozkládacím gauči širokém 120cm. S Honziho postavou a tlustými péřovými peřinami a mým spaním na břiše fakt zážitek. Pomalu se odhodlávám zkusit jít si lehnout do ložnice k Toníčkovi. Touha po naší posteli je veliká. Jenže tím ztratím to kouzlo moci odejít a nechat ho svému usínacímu osudu. Je mi jasné, že mojí přítomnost by chtěl Tony dosyta využít.  Uvidíme. V tomhle jsou ty Honziho noční výhodou. Zase tolik společných mačkacích gaučových nocí není  a já mám čas na experimenty. A asi na něj brzy dojde. Stále přemýšlím nad tím, zda Toník to kojení kolem páté opravdu potřebuje. Nevím. Problém je pro mě v tom, že né vždy hned znovu usnu a v podstatě třeba po 20 minutách spánku už chce Toník definitivně vstávat. A to je pak horší než rána palicí. A teprve teď si moje tělo začalo zvykat na možnost spaní 6 hodin v kuse a já se přestala  budit v obvyklých 2 - 3 hodinových intervalech. Kdybych se občas dokopala do postele kolem 22 hodiny, bylo by to skoro dokonalé:-) Jsem za to ráda. Fakt je to lepší spaní znát na mě i Toníkovi:-) Tak jen vyřešit dilema - musí opravdu nad ránem pít a bude to. A hlavně si rozhodnout, zda už není opravdu čas Toníka přestat kojit. Nu uvidíme, Mám nad čím přemýšlet.