V poslední době mám potřebu o spoustě věcí sem napsat – o spoustě pro ostatní nedůležitých věcí, pro mě důležitých. O věcech, které mě formovaly a vypovídají o tom, jaká jsem. Dneska mám náladu psát o hudbě, o tom co mě baví poslouchat. Rovnou píšu, že ti co očekávají něco opravdu hodnotného mají smůlu. Hluboce se jim omlouvám, ale to bych nebyla já :-)
Co jsem poslouchala jako malá, si už moc nepamatuju. Jen vím, že jsme vždycky byli rozhlasová domácnost – hrála u nás hlavně Praha a v so po o jsem poslouchala rozhlasové hry, v ne pohádky. Jo a večer nesměl chybět Hajaja. Taky jsem ráda poslouchala LP na gramofonu – milovala jsem písničku o válce – kdo jí zpívá, už nevím – a taky pohádky o nějakém kuřeti a Šmoulí písničky. Ty původní s československou pěveckou elitou (Zagorová, Korn, Gott...). Textové vychytávky a osvětové texty obdivuju až dneska ("Dáš-li před slovíčko moula š, zázrakem hned z Mouly Šmoula seš") , tenkrát pro mě bylo důležité, že jsou to Šmoulové.
A pak jsem k jedněm Vánocům dostala obrovský hit – walkman – a rovnou i s repráčkama. Tyhle bedničky jsem pak x let všude s sebou tahala a do teď je mám na chatě, když si něco pouštím z discmana. Spolu s walkmanem jsem dostala i první kazety – nějaké písničky o zvířátkách a Vinnetua. Ani nevím, jestli jsem ho vůbec někdy doposlouchala. Sice jsem co se týče hraček byla dost multifunkční – panenky i auta, ráda jsem vyřezávala, přečetla jsem všechny Foglarovky, ale Vinnetou mě moc nedostal. S příchodem walkmana se rozšířil můj technický obzor, domů jsme si pořídili kazeťák (tzv. jezevčíka) na 2 kazety, což byla na dalších mnoho let pro mne jedna z nejdůležitějších věcí v domácnosti.
Co se týče mého hudebního (ne)vkusu, bylo pro mne přelomové léto 1996. A to i jinými věcmi – všechno ale spolu nějak souvisí. První tábor se skautkama (po světluškovskejch) a rovnou tábor společný s klukama, první láska a první Bravíčko. A na titulce byli oni – Backstreet Boys. Už jsem si několikrát říkala, zda, kdyby na titulce tenkrát byl někdo jiný, zda bych byla fanouškem někoho jiného:-) Mé další hudební kroky začalo řídit Eso a já se stala milovníkem popu. Díky svému šikovnému tatínkovi, jsem si písničky z hitparády mohla nahrávat na kazeťák a poslouchat je pak ve walkmanu cestou do školy. Sice jsem se dívala na černobílou televizi, ale zase jsem měla vše zaznamenané aspoň zvukem. Mými tehdejšími hudebními společníky krom BSB byli např. Squeezer, Captain Jack, Moffatts, Aqua, Gil, Mr. President apod. Díky mé zamilovanosti do BSB jsem si kupovala skoro všechny hudební časopisy, které u nás vycházely (a že jich nebylo málo) a můžu klidně říct, že jsem byla opravdu odborníkem na pop konce 90. let :-) Na Eso jsem se dívala několik let – nejradší jsem měla roky s Terezou, další moderátoři pro mne už nikdy nedosáhly jejích kvalit, tak pro mně pomalu ztrácelo kouzlo. S tím jak jsem se na něj přestala koukat, jsem se přestala orientovat v tom, kdo letí v hudbě, jaké jsou nové hudební objevy apod. Nevadí mi to, jsem spokojeně zakonzervovaná ve svém :-) Všechno tak nějak postupně vyprchalo – Eso, hudební časáky, BSB... Puberta byla ta tam, dospěla jsem. Jenže jsem zjistila, že jsem s BSB strávila hodně let – koukala jsem na jejich plakáty, poslouchala jejich písničky, schraňovala každý článeček o nich, tak ať dělám co dělám, jsou pořád ve mně. A já ani nic dělat nechci, jsou to pro mne milé vzpomínky. Nejvíc mě na tom baví to objevování toho, kam se někdo z těch 90. let posunul – třeba Aaron Carter – ten tenkrát 10tiletej blonďatej klučina letos neuvěřitelně válel v Dancing with the stars. A taky mě baví, že moje v té době nesnášenlivost k nějakejm interpretům je teď ta tam. Takže z nostalgie jsem se koukla na An angel Kelly Family, které jsem opravdu nemohla vystát :-)
Jak jsem tenkrát po hlavě spadla do BSBmánie, tak o 6 let později jsem se stejnou vervou spadla do Nohavico a Plíhalovo mánie. To jsem asi celá já – když mě něco nebo někdo zajímá, jsem opravdu důkladná. Hodně mě baví objevování dosud neobjeveného – staré nové nahrávky, rozhovory ... Má sbírka je opravdu rozsáhlá, internet nezná mezí:-) Nohavicovy písničky jsme zpívali u táboráků, Plíhala jsem objevila v Roku ďábla. Musela jsem se ale opravdu ujistit, že je to on a že žije. Film to byl pro mne opravdu sugestivní. Dostali mě vším – texty, hudbou, tím, že vše sami hrajou a zpívají a tím, že se zpívají u táboráků s partou podobně "postižených" lidí. Dneska mě asi o trošku víc bere Plíhal – asi proto, že je tak mile svůj; že pořád objíždí kulturáky; že jsem stále paf z jeho kytarové hry; že mě dostávají jeho hry s rýmy. U Nohavici mě vadí, že tak trochu zkomerčněl – narvaná Lucerna, málo koncertů ... Škoda, že jsem je objevila tak pozdě a že už je nikdy nezažiju v 80. letech. Tak aspoň, že se na netu dá najít tolik koncertů z té doby.
Mé současné hudební já, je ryze moje. Jsem zakonzervovaná ve svém hudebním světě – s BSB, s Plíhalem a s Nohavicou. Z tohoto světa se vydávám na výlety za muzikály, za dalšími folkovými apod. interprety – Dobeš, Janoušek, Křesťan, Navarová, Hop Trop, Kryl... Současnou hudební scénu nestíhám sledovat – zasekla jsem se u Anety (a to se mi stejně nejvíc líbí její první album), trochu mám naposlouchanou Ewu, Xindla X ... Ale ani mi to nevadí, ve svém hudebním světě, s interprety, které znám, o kterých vím, že mě nezklamou, jsem spokojená. Jo a k psaní tohoto článku mi hrají Šmoulové z roku 1988 – "My jsme ta Šmoulata ..."
Žádné komentáře:
Okomentovat