P7: Den 289.

Den plný zvratů. A ty já prostě neumím rychle vstřebat. Honzi přijel z noční aspoň trochu vyspalý, tak jel za kamarádem pořešit můj nový NB. Nešel mu rozdělit na dva disky. Já si užívala dopo s Toníčkem, koukala z okna na sluníčku venku a těšila se na společné odpoledne. Honzi se vrátil s tím, jak by byl rád, kdybychom šli odpoledne všichni ven, že doufá, že vydrží to krásné sluníčko, že to bude príma na focení a že chce jet fotit nějaké speciální vlaky na nádraží. Já rudo před očima a hned slzavé údolí. To nebylo to focení podzimu v parku, řádění v listí a užívání si Toníčka a společného odpoledne, které jsem si vysnila. Posléze jsme se hodila do módu nu co, Toníčkovi se vlaky budou líbit. Toník se nečekaně vzbudil už ve 14:15, aby mi pak Honzi oznámil, že si chce vyfotit vlak v 15 hodin. Další slzavé údolí, protože mi došlo, že tak rychle se v tomhle mém rozpoložení sbalit ven, obléknout sebe i Toníka, průběžně ho svačit a dojít na nádraží na tuhle šibeniční hodinu prostě nedokážu. Honzi si tam tedy nakonec dojel autem a že pak půjdeme do toho mého vysněného parku. Pak přišla sms, zda nechceme přijet k M. Jeli jsme. Toník se vyblbnul na trampolíně, Honzi pomohl na zahradě, užili jsme si prima společnost a pochutnali si na skvělých vaflích. Takže ve finále spokojenost. Domů jsme přijeli až na Toníčka spaní a pak s Honzim dlouho povídali a rozebírali dnešek i úterek. Což bylo úlevné a osvobozující. Ach to moje neumění pružně reagovat na změny plánů.