P7: Den 213.

První dovolenkový den počasí moc nepřálo. Dopoledne déšť. I přesto vyrážíme na procházku, po hodině jí ale vzdáváme a vracíme se do penziónu. Necháváme Toníka vyspat a pak se vydrápeme na Královku. Toník zkoumá hřiště. Po večeři zase řádí na trampolíně.

P7: Den 212.

Dopoledne dobalujeme a douklízíme domácnost a na Toníkovo poobědové spaní vyrážíme směr Bedřichov. Čeká nás týdenní dovolená s partou přátel. Cesta  v pořádku, ubytování pěkné, Toník nadšen z trampolíny. Co víc si přát:-)

P7: Den 211.

Doma, balíme. Fotka pouze ilustrační, když jsem si fotila loňský deník, abych si podle něj narýsovala album na ten letošní.

P7: Den 210.

Po Toníkově včerejším usnutí v devět hodin a našem povídání do půlnoci čekám vše, ale né to, že Toník bude vstávat v šest hodin. Honzi se posléze snaží udržet Tonyho v obýváku, abych si mohla přispat, ale neúspěšně. Toník mě nenechá.  Tak se oba nějak zmátoříme a snažíme se fungovat. Kluci pak jdou spolu nakoupit, já mezitím přeskládám dvě poličky ve skříni v kuchyni - taky jeden z restů a pak se snažím po jejich návratu zabavit stále více protivného Toníka, aby HOnzi mohl vařit. Toník nakonec už po čtvrt na 12 jde do hajan. Je grogy. Nedivím se. Odpoledne pak na zmrzku, nákup a na hřiště. Toník tam lítá z kopečka do kopečka a bravurně leze na skluzavku po dvou schodech. Večer chvíli modelujeme - můj bleskový nápad na ježečka sklízí velký úspěch a taky donutím Tonyho, aby řekl auto:-) Určité rezervy to ještě má, ale znělo to opravdu tak. Uvidíme, zda se to povede i zítra. Stejně si myslím, že spoustu věcí Toník umí a jen se mu nechce se jimi pochlubit :-)

PS: První špičák se už dá nahmatat - špičička je prořízlá. Druhý taky vydatně nateklý.

P7: Den 209.

Poslední a nejnáročnější chatový den. Toník si dal budíček už ve čtvrt na dvě a pak v šest. To už byl vyspalý. Jenže na chatě se prostě spí déle a tak jsme měli hodinu a půl klidové zábavy. Dopoledne opět výlet tentokrát na druhou stranu. Kus půjdeme a pak se otočíme zpět. Dnes jsme ušli asi jen kilák. Toníkovi se moc jít nechtělo. Stále jsem s ním s něčím bojovala - zdrhal na druhou stranu aby pak šel chvíli způsobně za ruku, házení kamenů tam kam neměl, k tomu z jedné strany po většinu cesty pěkný sráz dolů, který ho samozřejmě lákal nejvíc. Před obědem se vyčasilo, což oživilo naše plány na odpolední koupání. Jenže zůstalo jen u nich. Toník po obědě vstával s prvními kapkami deště. A pršelo dlouho. V podstatě krom jedné asi půl hodinové přestávky, kdy se dalo být venku, celé odpoledne. Což znamenalo být s Toníkem v chatě. Dlouho nechtěl pochopit, že ven se nepůjde. Ke konci se rozjel tak, že už to bylo o strach, aby si něco neudělal. A k tomu, čím byl rozjetější, tím méně - v podstatě vůbec - poslouchal. Náročné pro všechny. Honzimu se navíc nepovedlo jít z práce dříve, takže odjezd až ve 3/4 na osm. Toník celou cestu vzhůru, spát šel doma v devět. S Honzim jsme do půlnoci povídali a probírali dny uplynulé. Chvílemi dost nemilé povídání, ale tak to holt je.
Ač jsme přijela z chaty totálně urvaná a vyšťavená z permanentního hlídání a pronásledování našeho malého aktivce, jsem ráda, že je ta možnost tam jet. Jsem ráda, že tam může Toník řádit, být v těsném kontaktu s přírodou a užívat si babičky a dědy. Dokud ale bude takhle malý, vidím to tak na ty 4 dny max. To stačí oboum stranám. Já až si trochu orazim stejně budu zase v koutku duše snít o šumění Sázavy. Na zítra ruším ale vymyšlený plán. Vím, že na něj teď nemám. Chci být doma, v klidu, s Honzim. Všichni spolu.

P7: Den 208.

Noc trochu horší. První vstávačka asi ve tři, pak už ta ranní definitivní v půl sedmé. Ráno tak delší. Dopoledne jsem šla s Toníkem na výlet. Změna prostředí a dopřání rodičům chvíle klidu na odpočinek a vlastní aktivity - třeba vaření. Vyrazili jsme po Posázavské stezce k vyhlídce na viadukt. V plánu pak bylo jít ještě kousek dále a vrátit se na stezku přes chatovou osadu na louce. Pokud to tedy Toník ujde. Pojala jsem to jako test, zda Toník zvládne ujít trošku delší vzdálenost na jeden zátah. A ušel. Jsem na něj pyšná. Sice to bylo jen 1,5 km a šli jsme to hodinu a 40 minut. Ale dali jsme to bez kočáru a bez toho, že bych ho musela nést - to jsem - krom začátečního vynesení do krpálu od chaty na stezku a přes krátký průchod přes mokrou louku - odmítala. Unavená jsem byla festovně, čím pomalejší chůze, tím větší námaha, ale spokojená. Toník taky vypadal, že se mu výlet líbil. I mašinku projet po viaduktu jsme viděli. Odpoledne pak opět hrátky u a v Sázavě. Ale jen hodinu. Pak nás vyhnalo hřmění a ženoucí se bouřka. Oproti bouřce v Praze tu nebylo z toho skoro nic. Ale i ta hodina a půl s Toníkem v chatě, kdy chce jít ven, ale nemůže, stačila. Večer příjemné povídání.

P7: Den 207.

Z noci jsem měla trochu strach. Přeci jen tu spíme v jedné místnosti, rodiče jsou zvyklí na svůj klid a Toníkovi noci jsou nevyzpytatelné. Dnes jedna z těch lepších. Na mléko se vzbudil až ve čtvrt na šest, pak sice nemohl hned usnout, stále se převaloval a až na opakované pouštění usínáčka byl zticha. V šest to ještě na hodinu zalomil. Pak jsme si spolu v posteli četli a vstávačka tak až po půl osmé. Pak už jen klasické kolečko ranních aktivit a dopolední Toníkovi zábavy okolo chaty a v lese. Odpoledne došlo na vysněné koupání v Sázavě. Toník byl přešťastný. Já večer totálně hotová. Navíc Honzi neměl moc dobré zprávy z práce, což mému rozpoložení moc nepřidalo.