P7: Den 251.

Honzi na denní a za námi hned ráno přišla moje mamka. Ukázalo se, že včerejší Toníkovo plavání nebyl asi moc dobrý nápad. Dopoledne tak lehce klidovější, což s Toníkem, který je schopný půl hodiny hopsat po gauči nebo po posteli, je dost nereálné. Ale snaha byla. Otestovala jsem i Toníkovu samostatnost, kdy jsem ho 2x nechala s babičkou doma a šla nakoupit. Dal to v pohodě. Je vidět, že jeho maminkovství už je trochu lepší. Tohle by ještě na jaře nezvládl. Taky se byli s babičkou projít (v kočárku) a já měla čas upéct koláč. Odpoledne pak v lesoparku. Toník už zase lepší. I mě je vždy odpoledne o dost lépe než dopoledne. Uvidíme, co s zítřejším programem.

P7: Den 250.

Nestíhám. Stále mi není dobře, Toník je taky na hraně. I tak jdou kluci na plavání. Já mezitím konečně začínám důkladný úklid. Užívají si to. Odpoledne si ale říkám, zda to nebyla chyba. Rýma se očividně zase více spustila. Ach jo. Jenže to je fakt těžké odhadnout. Toník působí naprosto v pohodě, lítá tu jak čertík z krabičky, skáče po posteli a po gauči.... Ale má v sobě rýmu. Ráno i večer odsáváme. Zkoušet smrkat odmítá. Jinak vše ok. Tak jsme to holt riskli. Nu, asi blbě. Ale to vidím až dnes. Celé odpo lehce protivný. Vracející se rýma nebo rostoucí zuby? Či kombinace obojího? A to tu má babičku i dědu. Ožívá ale na hřišti. To pobíhá z jednoho konce na druhý a užívá si táty a volnosti. Večer mu začíná téct z nosu a pokašlává. A mě z ničeho nic zhasíná ntb. Mnoho nezálohovaných pro mě důležitých dat. Mám to na seznamu úkolů co chci co nejdříve udělat, ale stále to odkládám. I přesto, že tato chvíle může přijít kdykoliv. Noťas je opravdu v hrozném stavu. Musí být stále otevřen a to ještě i třeba drknutí do stolu způsobí, že touchpad přestane reagovat a je zle. Modlím se, aby se ho povedlo znovu zapnout. První pokus neúspěšný. Druhý po vyčištěný větráku je už naštěstí úspěšný. Rychle připojuji externí disk a začínám zálohovat. Ufff. Snad si z toho vezmu poučení pro příště a začnu průběžně zálohovat.

P7: Den 249.

Klasika. Honzi dopoledne spí po noční, my s Toníkem válčíme doma - vaříme a hrajeme si. Je mi trochu lépe, Toník je na tom lépe o dost. Proto odpoledne zkoušíme první z našich vybraných kroužků pro tento školní rok. Hecla jsem se a bo jsem usoudila, že socializaci potřebujeme oba a vzhledem k Toníkově zábavě v různém poletování, hopsání apod., jsem vybrala cvičení. Jenže kroužek, na který jsem se v červnu upsala, respektive celé místní rodinné centrum přestalo fungovat, musela jsem hledat jinde. Ideál v docházkové vzdálenosti. A našla jsem. V místním Sokole odpolední cvičení pro rodiče a děti. A tak jsme se tam dnes vypravili. Splnilo to mé představy. Toník se tam skvěle vyblbne a vylítá. Má problém s rozcvičkou, kdy musí být na místě, ale to se snad časem poddá. Jinak tedy spokojenost a i Toník nadšeně kýval, že se mu to líbilo:-) Jen já, jak mi není ještě úplně dobře, dost mrtvá. To se snad časem taky poddá :-) A večer s tátou doma:-)

P7: Den 248.

Honzi spal po noční a tak mým jediným úkolem bylo přežít. Zvládli jsme to, byť, jak mi nebylo dobře, to bylo v určitých momentech dost náročné. Nu ale i na super stavbu z Dupla došlo. Jak já si jí pak hlídala, aby nebyla rozbourána! Nevařila jsem, oběd tak jistila pizza. I přes volnější a odpočinkovější režim jsem se moc těšila na odpoledne, až půjdou kluci spolu ven. Počasí to ale trochu pokazilo a nebylo to na tak dlouho, jak bych chtěla. Ale aspoň něco.

P7: Den 247.

Na dnešek byly velké plány - dopoledne jsme měli jet na hřiště Gutovka, kde byl sraz dětí, kterým pomohli na svět lékaři z Iscare a pak za Honziho rodiči. Nu, ale můj zdravotní stav plány změnil. Ze setkání jsme se omluvili a na oběd jel Honzi s Toníkem za rodiči sám. Já zůstala doma a snažila se vyhnat co nejvíce bacilů pryč. Taky jsme udělala pořádek v dokladech, účtech a jiných důležitostech. To byla jediná činnost, na kterou jsem se cítila. I tak to byla dost fuška. Kluci se vrátili před šestou, zvládli vše na 1♥ Honzi pak jel do práce a já tu byla na Toníka 2 hodiny sama, než byl uložen do hajan. A jako, měla jsem toho plné zuby. Uvidíme, jaký bude zítřek. To bude teprv veselé.

P7: Den 246.

K rodičům. Honzi nás dopoledne veze k rodičům a pokračuje ke svým rodičům řešit dodělávky na autě. Dopoledne jdeme s Toníkem na hřiště. V průběhu se k nám přidává můj táta. Jsem opravdu mile překvapena, protože tátu bych na hřišti fakt nečekala. Toník je spokojen. Posléze pomáhá babičce vařit. Výroba švestkových knedlíků se mu líbí. S jídlem je to horší. No jo. Nová chuť. Je to chuťový konzerva. Odpoledne nás pak babička doprovodí domů a čekáme na tátu. A mě začíná být nedobře. Nu, jsem poslední, kdo nachlazení a rýmě aspoň trochu odolává, takže se to dalo čekat. Nadšená z toho, ale vůbec nejsem. Ach jo.

P7: Den 245.

Mirakulum. Aneb čerpáme dárek k Vánocům:-) Super. Na většinu věcí je Toník ještě malý, dost jsme toho vynechali, hodně potřeboval asistenci, ale i tak si to dosyta užil. Vedly trampolíny a kozičky:-) Líbilo se mi, jak na piknikových místech odpočívali rodiče a děti školního věku se vždy přiběhly ohlásit a zase hurá na jinou aktrakci. Doufám, že to tak bude fungovat i za nějakých 8-10 let :-)