P7: Den 153.

Dnes nám měla končit naše samostatná dovolené - odpoledne se k nám měli přidat Honziho rodiče, ale ze zdravotních důvodů nakonec odloženo o den. Máme tak celý den sami pro sebe:-) Dopoledne vyrážíme na kola - jedeme k zámku Jemčina. Zde chceme dát pauzu, ale nic tu není. V sousedství v zemědělské usedlosti je penzion s restaurací a malé hřiště. Ač mají dnes zavřeno, můžeme na hřišti pobýt a dokonce je nám nabídnuto pití i jídlo. Této nabídky s potěšením využíváme. Až při obědě mi dochází, že jsem si dnes sebou zapomněla vzít doklady s penězmi a i Honziho hotovost není moc veliká. Dost nám zatrne, ale nakonec vše cenově krásně vychází. Toníka také obědváme, ukládáme ke spaní a pokračujeme dále na statek Šimanov. Cesta nic moc, jedeme hodně pomalu a mě je jasné, že pokud bych se tam nechtěla podívat z čistě nostalgických důvodů, už bychom se dávno otočili. Statek Šimanov je ale spjat s mými prvními skautskými tábory, které byly zde u Nežárky. Na Šimanov se chodilo pro vodu a také jsme tu poslední noc, když už byl tábor zbourán, spali na seníku. Krásné vzpomínky. Dnes to tu vypadá úplně jinak. To už jsem zjistila před několika lety, kdy jsme se tu byli s Honzim podívat poprvé. Fotím a otáčíme se na zpáteční cestu. Tu nám zdramatizuje roj včel. Ač víme, že nám nic neudělají, stejně projet v jejich blízkosti a poslouchat ten mohutný bzukot, je dost nepříjemné. Vracíme se kousek pod zámek Jemčina, kde se odpojujeme z naší dopolední cesty. Toník se probouzí. Zastavujeme u odpočívadla a necháváme ho provětrat se z vozíku. Pak se vracíme zpátky na chalupu. Příjemných vzpomínkových 23 km.