P7: Den 14.

Ráno na kontrolu k paní doktorce. Máme tam být mezi 7:15 - 7:30, ordinuje od 7:00. Domlouváme se s Honzim, že se pokusí jet o něco dříve z práce (dělá do 7:00), tak aby nás lehce po sedmé doma nabral autem a že tam sjedeme všichni. Dávám si budíka na 6:30, chystám věci a průběžně čtu zprávy od Honziho, jak mají moc práce a nestíhají a tak to na dřívější odchod nevidí. Nakonec to nevydržím a lehce po sedmé se ptám, zda máme jít pěšky s kočárkem. Ano, máme. Pěním, nevím, proč to nenapsal dříve, takhle to nestíháme. Byť je mi jasné, že se nic nestane, ale nerada jsem nedochvilná. Rychlostí blesku nás obleču, pobalím saky paky, utemuji Toníka v kočárku a vyrážíme hodně svižně, naštěstí to tam je část cesty z kopečka. Úderem půl osmé jsme u ordinace. Tma v čekárně a naštvaný tatínek s dvěma dětmi před vchodem dávají tušit, že mé stresy byly zbytečné. Paní doktorka dojíždí a už se nám stalo, že jsme tam byli dříve než ona. Ale tento týden tu není ani sestřička, tak je to o čekání venku. Ještě, že to Honzi nestíhal, to bychom dost vymrzli. Takhle čekáme jen 5 minut. Nejdříve přichází ještě jedna maminka a pak i paní doktorka, která se už z dálky omlouvá. Na kontrole konstatuje, že už je Toník lepší. Jsem ráda. Ještě jednou rozebíráme špatné kapky z lékárny. Máme donést kopii receptu, který si Honzi v lékárně vyžádal. Děkuji a oceňuji pondělní večerní sms. Má svojí práci ráda a tak často ještě večer dumá nad denními případy. To se vidí málokdy, klobouk dolů. Vracíme se domů, Honzi jde spát. Zbytek dne plyne v poklidu. Odpoledne procházka a pak společný večer. Honzi je dnes doma. Hurá!