P6: Den 323.

To byla noc. Takovou šílenou noc jsme už dlouho (a otázka, zda vůbec) neměli. Toník se nejen budil poměrně často (od 1,5 hodiny do 2,5 hodin). Ale hlavně v půlce noci měl dvouhodinovku, kdy nespal. Neustále se stavěl v postýlce a když jsem si ho nevšímala, tak brečel. Snahy o uspávání trvaly dlouho a fungovaly tak 5 minut, po kterých byl opět vzhůru a vesele stál a ukazoval na vše kolem. Nepomohlo ani vzít si ho k sobě do postele - to hned chtěl někam lézt, házel po mně plyšáky apod. Ráno spal naštěstí do sedmi, ale mému naprosto rozlámanému a depresivnímu pocitu to nepřidalo. Naprosto bez energie. Dopoledne šlo, Toník měl roztomilé nabíjející chvilky, ale opět to totálně zabil oběd, kdy nejedl. To je teď boj. Obědy jedl krásně, teď nesní ani půlku skleničky a je jedno, zda to je opravdu jídlo ze skleničky nebo mé uvařené. Snažím se mu teď více vařit, ale s tím, že to pak je skoro vše na vyhození nebo to sním já, mě to moc nebaví. A když se k tomu přidá ještě únava a nespokojenost, totálně mě to položí. Vím, že s obědy bojujeme proto, že Toník ví, že pak půjde spát a před spaním bude mít prso. Náš uspávací rituál. Tak nejí. Chce mléko. Můj mamánek. Hromadící se frustrace ale dnes přispěla k zásadnímu rozhodnutí. Musí to být jinak. Chce to změnu. Vím, že když budu více vyspalá, budu i ty denní nezdary a neúspěchy lépe snášet a nebudu si svou frustraci tolik vylévat ať už na Honzu nebo na Toníka. A tak hledám informace a rozhoduji si, že zkusím Toníka večer nechávat usínat samotného. Nechci ho nechat vybrečet, ale po dnešní noci, jsem jasně viděla, že chce spát, ale samotnému mu to nejde. Musí se to naučit. A pak bychom mohli spát lépe oba. Doufám v to. K mé frustraci napomáhá i to, že teď jsme málo spolu s Honzim. Má sérii nočních a k tomu se nahromadily i nějaké povinnosti navíc. Jako třeba dnes. Honzi spal do 11, pak jel k zubaři. Vrátil se v jednu, šel spát. Vstal ve tři. Do čtyř jsme byli spolu doma. Honzi pak uklízel a šel koupit odsávačku, protože naše domácí se mi povedla hodit na zem, praskla a k Toníkově radosti je nefunkční. Já šla s Toníkem na procházku. Opět jsme se doma sešli v pět, aby v 17:45 šel Honzi na schůzi družstva a z ní rovnou na noční. Takže když dnes sečtu všechny minuty, co jsme byli spolu, tak to nedá ani 3 hodiny. Navíc rozkouskované do celého dne. Večer nastala ta nejdůležitější akce. Nejdříve otravné činnosti - čištění zubů a odsávání, pak kojení, koupání, čtení knížky, mlíčko z lahve, ukolébavka a zůstal sám v ložnici. Podle předpokladu, jen co jsem se přiblížila ke dveřím, začal brečet. Po chvíli jsme se opět vrátila. Položila ho zpátky do vodorovné polohy, opět pohlazení, mlíčko a zase odchod. Opakovalo se to ještě jednou. Pak už bylo jen pofňukávání a 20 minut po uložení do postýlky spal. Uvidíme, jaká bude noc. Doufám, že to nějaký vliv mít bude. Já ale každopádně zažívala euforický pocit, že to nebylo zas tak hrozné a já mám za sebou po hodně dlouhé době první večer bez houpání v náručí, hopsání na míči a žužlání prsa. Přitom nemám pocit, že bych Toníka nějak odstrčila. Déle čteme, kdy ho mám v náručí, mazlíme se po koupání, nepřišel ani o kojení. Chápu, že pro něj je to veliká změna, že to bude chtít čas. Ale pokud se povede, bude to přínos pro oba.