P7: Den 262.

Jsem se těšila, že bych třeba dostala příležitost si ráno přispat, ale Honziho únava po 4 nočních byla silnější a vstával až ve čtvrt na deset. K mé nelibosti, kterou jsem se snažila krotit. Prostě ale vstát nezvládl, byť Toník dělal co mohl, aby táta vstával. Tělo si prostě řeklo, že spánek potřebuje. K obědu byly cuketové placičky - Toník vydatně pomáhal. Odpoledne jsem dostala volno zase já - kluci jeli spolu do Obi.