P7: Den 252.

Náročný den. Ráno jsme nakonec usoudila, že program rušit nebudeme. Oba jsme na tom lépe - byť Toník víc než já. Tak vyrážíme na nový kroužek, kam jsme se přihlásili - aktivity na způsob Montessori dílniček. Věci, které bych chtěla s Toníkem občas doma zkoušet, jen to často ztroskotává na hledání nápadů. Jen je to od nás půl hodiny autobusem a to ještě s přestupem. Nu, nejsem zdatný cestovatel a podle toho to taky vypadá. První cesta vysokým busem - nahoru mi pomáhá Honzi, dolu snáším kočár sama. Je lehký, není to problém. Kdyby přesně uprostřed prostoru přede dveřmi nebyl sloup. Abych se tam vešla, musím kočár rychle položit a ten se poroučí k zemi. Na záda, takže Toník naprosto ok, jen kouká. Druhý bus lepší, jen jsem se zasekla kolečky při vystupování. Příště pozadu. Pak už jen hledání cesty, prostor. ještě že tam máme známé tváře, tak vím kam za kým jít:-) Hodina hodně náročná - pro mě. Začátek náročný. Toník zdaleka nejvíc neklidné, rušící  a odmítající sezení dítě. Zachránil nás Toníkův sloník, kterého si pak žužlal a zvládal u mě na klíně sedět. Pasivní začáteční aktivity nebudou nic pro nás. Pak chtěl dřevěný vozík, který viděl ve skříni. Lektorka mu ho půjčila a udělala z něj novou samostatnou aktivitu. Tím se uklidnil a dostal do pracovního tempa. Zvládl tři aktivity a to tak, jak to mělo být - dokončit je a pak i vrátit do původního stavu. To jsem na něj byla moc pyšná. Zároveň bylo vidět, že ho to baví.  Závěrečné sezení v kolečku opět problém. Nu, bude to zajímavé. Ale nevzdáme se a jedině to nám oboum prospěje. Cesta domů už ok, jen pro Toníka už dlouhé a čekání na busy nudné. Já přijela domů totálně orvaná. Odpoledne jsem se těšila na příjemně společně strávený čas venku, místo toho do parku jen já s Toníkem, Honzi si jel pro nějakou součástku ke kolu, kterou potřeboval teď hned.