P6: Den 297.

V noci měl Toník hodinovou pauzu, kdy jsem se ho několikrát pokoušela uspat. Díky tomu spal ráno až do osmi. Přesně v 8:41 jsme mu popřáli a pokračovali v přípravách. V momentě, kdy už bylo auto naloženo, Toník nenaladěn už tak akorát na cestu a spánek, přišel Honzi s tím, že máme píchlé kolo a jde ho ještě vyměnit. Trošku náročnější půlhodina, Toník už toho měl dost, ale nasednutím do auta rázem obživl a i přes mé různé snahy neusnul. Po příjezdu se na něj hned všichni vrhli, bratranec mu nosil hračky, aby si měl s čím hrát a Toník naprosto v pohodě. Jediné slzy přišly v momentě, kdy nechtěl na hlavu hasičskou přilbu. Ještě před obědem se mu popřálo, moc se mu líbila hořící svíčka. Udržet ho, aby si do plamene nešáhl byl úkol přetěžký a né moc úspěšný. Naštěstí už byla sfouknutá, tak okusil jen teplý vosk. I tak se mu to silně nelíbilo. Pak už toho měl dost, zabalené krabice ho nebraly a bylo jasné, že už je opravdu čas jít spát. Po spaní došlo na rozbalování. A Honzimu spadl velký kámen ze srdce, protože tatrovka se Toníkovi líbila. Byť tedy největší atrakcí byly schody, tam by šplhal nejraději celý den. Domů jsme vyrazili až před sedmou a ještě jsme se museli kousek vracet, pro Toníkův oblek. Kupodivu vydržel Toník vzhůru až domů, kde šel hned do hajan. A já trávila zbytek večera v kuchyni výrobou dortu na další oslavu.