P6: Den 237.

Nepřestává mě dojímat. Kouknu se na něj a srdce mi jihne a já se až zajíkám, jak moc ho miluji. Náš malý človíček. Abych vzápětí vybuchla, když třeba jídlo je všude jinde než v jeho puse. Naplno si užívám krásy i strasti mateřství. A neustále zjišťuji, jak málo jsem trpělivá. Ale neměnila bych ani minutu. Nikdy jsem neměla bohatší a šťastnější život. Moc děkuji za ty dva chlapy, co mám. A jsem moc ráda, že nás naše trnitá cesta k Toníčkovi dovedla.