Poslední a nejnáročnější chatový den. Toník si dal budíček už ve čtvrt na dvě a pak v šest. To už byl vyspalý. Jenže na chatě se prostě spí déle a tak jsme měli hodinu a půl klidové zábavy. Dopoledne opět výlet tentokrát na druhou stranu. Kus půjdeme a pak se otočíme zpět. Dnes jsme ušli asi jen kilák. Toníkovi se moc jít nechtělo. Stále jsem s ním s něčím bojovala - zdrhal na druhou stranu aby pak šel chvíli způsobně za ruku, házení kamenů tam kam neměl, k tomu z jedné strany po většinu cesty pěkný sráz dolů, který ho samozřejmě lákal nejvíc. Před obědem se vyčasilo, což oživilo naše plány na odpolední koupání. Jenže zůstalo jen u nich. Toník po obědě vstával s prvními kapkami deště. A pršelo dlouho. V podstatě krom jedné asi půl hodinové přestávky, kdy se dalo být venku, celé odpoledne. Což znamenalo být s Toníkem v chatě. Dlouho nechtěl pochopit, že ven se nepůjde. Ke konci se rozjel tak, že už to bylo o strach, aby si něco neudělal. A k tomu, čím byl rozjetější, tím méně - v podstatě vůbec - poslouchal. Náročné pro všechny. Honzimu se navíc nepovedlo jít z práce dříve, takže odjezd až ve 3/4 na osm. Toník celou cestu vzhůru, spát šel doma v devět. S Honzim jsme do půlnoci povídali a probírali dny uplynulé. Chvílemi dost nemilé povídání, ale tak to holt je.
Ač jsme přijela z chaty totálně urvaná a vyšťavená z permanentního hlídání a pronásledování našeho malého aktivce, jsem ráda, že je ta možnost tam jet. Jsem ráda, že tam může Toník řádit, být v těsném kontaktu s přírodou a užívat si babičky a dědy. Dokud ale bude takhle malý, vidím to tak na ty 4 dny max. To stačí oboum stranám. Já až si trochu orazim stejně budu zase v koutku duše snít o šumění Sázavy. Na zítra ruším ale vymyšlený plán. Vím, že na něj teď nemám. Chci být doma, v klidu, s Honzim. Všichni spolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat