P6: Den 349.

Úterý. Jak říkáme, tatutární den. Chlapi šli plavat a já mám více času pro sebe. Ani nevím, co dřív. Spíš je to jen zevling, protože jsem úplně hotová. Na dnešek jsem spala asi 3 hodiny. Za tohle tristní číslo ani tolik nemohl Toník, ale dárky na poslední chvíli. Respektive výroba fotoknih. Náš zlatý dárkový hřeb, na který se pokaždé těším, až se budu moci prolistovat fotkami a rozplývat se nad vzpomínkami. Jen letos to bylo nějaké zapeklité, stihli jsme se u toho pohádat a vzájemně se osočit z pochroumaného adventu. Malichernost. Na tom Vánoce vůbec nestojí, jen jsem nějak nevydýchala chlapský přístup k věci. Tak alespoň malé vypsání, ať to můžu smést ze stolu a už se jen těšit na balíček s barevnými stránkami.

Fotoknihy vždy dělá Honzi. Baví ho to a je to vděčný dárek pro všechny k různým příležitostem. Jen s počtem vyrobených knih se to nadšení trochu vytrácí. A letošní chybou bylo, že dělal knihu i pro strejdu k narozeninám, které měl v říjnu. Pak to chtělo chvíli oraz od probírání se fotkami a hle, byl tu listopad. Spoléhání na noční, kdy bude mít čas začít naše vánoční dílo s Toníčkovým prvním rokem jaksi nevyšlo. A máme tu prosinec. A s ním i při jedné takové noční zajímavou debatu po chatu. "Už vím, co dáme rodičům k Vánocům!" "Ano?" "Fotoknihu z dovolené!" Chvíli jen tak sedím s prsty nad klávesnicí a klidním myšlenky. Výhoda je, že debata je pouze písemná a virtuální. Přemýšlím, kdy to chce stihnout. Nakonec jen odpovím, že pokud nebude vadit, že je to stejný typ dárku jako loni, tak až dodělá Toníčkovu knihu, ať si jí klidně udělá. Rozuzlení na sebe nenechá dlouho čekat. Ráno stejnou debatu vedeme i spolu doma a druhý den už je tu řešení. S Toníčkem vytiskneme pár fotek, které dáme k Vánocům místo fotoknihy a hotovo. Honzi tak začíná dělat knihu z dovolené. Koukám na datum v kalendáři a jiné řešení nevidím. Stále o všem přemýšlím. Což je problém. Začíná mě to celé více a více žrát. Nejde mi ani o to, že to má být dárek, ale chtěla jsem mít každý Toníčkův rok hezky v knihovně. A je mi jasné, že když knihu neuděláme teď, kdy je ještě aspoň trochu šance, že se stihne do Vánoc a může být i pro nás i jako dárek, tak se k jejímu dělání bez tohoto šibeničního deadline nedokopeme. Nu, nakonec to nevydržím a pouštím se do toho sama. Každou volnou chvíli trávím probíráním fotek z minimálně 3 foťáků z Toníčkova prvního roka. A jak jsem stále více a více unavená, užírám se celou situací víc a víc. Až to nevydržím a vysypu to ze sebe. Všechno příkoří o tom, jak je to snadné pracný úkol zahodit a vzít si lehčí, protože fotokniha z týdenní dovolené se dělá lépe než fotokniha za 365 dní. Chvíli se spolu škorpíme, ale pak už je zase dobře. Muselo to ze mně ven. Jsem unavená, chodím pozdě spát, protože do noci sedím nad fotkami. K tomu Toník stále špatně spí. Jak mu nebylo dobře, jsem už několik dní zavřená doma. Tak to na mě dolehlo. Nu, ale hlavní je, že dnes asi v půl jedné v noci byly knihy odeslány. Aspoň že tak, byť se svým dílem úplně spokojena nejsem, ale nebyl čas s nimi více vyhrát. Teď ještě udělat knihu pro nás. Tu si chci vymazlit, Tak nad ní dnes sedím, kdykoliv to čas dovolí. 

Fotoknihy ovlivnily i vánoční přípravy doma. Mám upečeno jedno cukroví, ještě ho slepit. Okno v ložnici stále neumyto. Chybí mi došít jeden pytlíček do adventního kalendáře. O nějakém podrobnějším úklidu ani nemluvě. Ale o tom to není. Moc jsem si užívala Honziho volno, že jsme byli všichni spolu doma. Byť tedy 2 dny nebylo Toníkovi dobře. Už je to lepší, je bez teplot, řádí jak černá ruka, jen stále chrčí a nic neodsajeme. Snad brzy bude dobře úplně, Do toho má občas mírně vzteklé a protivné stavy - dávám za vinu zuby. Stále ruka v puse a slintá a slintá a slintá. 

Toníkovo spaní stále problém. Teď jsem se během noci s ním pravidelně stěhovala do obýváku na gauč, protože vždy cca půl až 2 hodiny nespal a já se ho celou dobu snažila opětovně uspat. To se prostě nedá. Tak jsme si dneska ustlali v obýváku a Toníka nechali spát samotného v ložnici. Jak není ještě úplně zdravotně ok, tak ho nechci odstavit úplně, ale řekli jsme si, že max 2 pití v noci a první nejdříve o půlnoci. Kupodivu se vzbudil až skoro v jednu. Pak hodinu na etapy brečel, já k němu vždy po určité době a intenzitě pláče chodila a uklidňovala. Druhý budíček asi v půl páté. Usínání bylo pak také s brekem. A od šesti už v podstatě nespal - zabral vždy tak na 10 - 15 minut. Takže po půl sedmé jsme si ho vzali k sobě do obýváku. Uvidíme, jak to půjde dál. V tomhle nechci polevit. Nevadí mi ho v noci kojit, jen to musí být v rozumném množství a intervalech. Takhle 2x opravdu pije. A protože vím, že 4 hodiny určitě vydrží, nechci ho krmit dříve než o půlnoci. Vypozorovali jsme totiž, že si vše postupně zkracuje. Jednu noc vydrží klidně do jedné, další jen do půl jedné až se předevčírem vzbudil prvně v jedenáct. Takže uvidíme. Moje vize je taková, že až zvládne 2 noční krmení a hlavně to, že se nají a dál se spí bez uspávání, braní do postele atd., tak mu ty intervaly budu postupně prodlužovat, až se dostaneme jen na jedno krmení a později třeba odbouráme i to. Ale to je běh na dlouhou trať. Teď mi bude stačit abych se vyspala - sice na 3x, ale jen s krátkými pauzami a né s hodinovým bděním a snažící se uspat mimino. To mě totiž ničí nejvíc. Večerní samotné usínání funguje. Za což jsem moc ráda. Je to obrovská úleva. Tak snad se povede nějak zlepšit i to noční spaní.

Včera upečený lučinový dýňový cheesecake se přes noc parádně uležel a je fakt výborný. Pak mám  mít upečené cukroví, když peču dorty :-) 

Toník přes den šílený mamánek. Asi noční změny a k tomu plavání s tátou, tak si to musel vynahrazovat. Na plavání hezky spolupracoval, tak byl Honzi spokojen. Večer si začal sám jezdit s tatrovkou, z čehož byl hlavně Honzi úplně vyplesklý. To ještě neudělal. Sám si i vylezl na korbu a chtěl chvíli vozit:-)

Zase je tu román, jsem se potřebovala vypsat. Ale ať to nepůsobí nějak hrozně tragicky - krom toho nočního spaní jsem spokojená a častokrát se dojímám nad těmi mými chlapi a jsem přešťastná:-)