S Honzim jsem doma, odpočívám, střídavě brečím, snažím se usmívat a hlavně mám hlavu plnou otázek PROČ. Proč sakra musíme mít cestu k tomuto cíli tak složitou? Proč jsme naprosto v pohodě překonali nejrizikovější 3 měsíce, aby pak zrada přišla v druhém trimestru, který všechny chytré články označují jako nejpohodovější část těhotenství? Co jsme udělali špatně? Kde byla chyba? Proč zrovna my? Dalo se tomu předejít? Splní se nám ten náš sen? Dostaneme ještě další šanci? Nebude se to opakovat? Vím, že čas nevrátím, nic už změnit nemůžu, neznám odpověď ani na jednu z výše uvedených otázek. I tak ale stále budu přemítat co by kdyby. Navíc večer jde Honzi na noční a já jsem sama doma. Je mi smutno, hodně smutno...
Bez fotky. Jednak není fotit co, jednak není nálada. Tak snad mi bude prominuto.
Jani to je mi líto. Určitě jste nic neudělali špatně a předejít se tomu taky asi nedalo... Naší holce už se to stalo dvakrát. První dítě bez problému a pak dvakrát pár měsíců a konec. Taky nikdo neví proč. Ale šanci ještě máš, jen tomu musíš věřit, ten sen se ti určitě splní. Držím palce:-)
OdpovědětVymazatAjka
Ajko, moc děkuji, věřím mu, věřím, jen prostě moc přemýšlím. Vím, že nejsem ani první ani poslední. Jen je to pro nás trochu komplikovanější, že byli přes IVF. Měli jsme štěstí, povedl se první pokus, tak věřím, že vyjde i další. Jen mě prostě nějak psychicky drtí, že počet pokusů aspoň částečně hrazených pojišťovnou je omezen a my jsme teď o jeden přišli a otázka, zda kdyby se nedařilo, bychom na ty nehrazené měli. Ale na to teď nesmím myslet. Nehledě na to, že celý proces byl nepříjemný a nějak jsem počítala s tím, že s dvojčaty prostě už do něj nebudu muset jít. A najednou je všechno jinak. Rozhodně se ale nevzdáváme a až budeme moci, tak to zkusíme znovu:-)
Vymazat