Krátká porada, dohadujeme se, jak vyzdobíme vchod a jaký prostor vytvoříme pro sdílení. Kluby nepojedou, ale budeme tam pro všechny, kdo se přijdou rozloučit. Přes baner kluci lepí černou stuhu, jako v pohádkách vyvěšujeme černé sukno.
Na dveřích je nalepený papír s fotkami na vzkazy, vedle je fotka se svíčkami a s růžemi za každého z nás. Zhruba první dvě hodiny jsou tam s námi malé děti z klubu. Brečí se, uklidňuje, malují obrázky, píší básničky, zapalují svíčky. Bolest, smutek, odžívání... Je to náročné, moc náročné. Řeší se otázky života a smrti, přemýšlí se, co je s člověkem dál...
Tímto mottem nás GA zvala na svou rozlučku s Jahodou, když před měsícem odcházela.
Po odchodu malých dětí se pouští zpráva do světa. Přicházejí noví a noví lidé. Pobudou, zapálí svíčku, zavzpomínají. Zůstáváme v Jahodě do devíti. Mám potřebu udržovat oheň a zapalovat nové a nové svíčky za ty, co dohořely. Jsem hotová. Chce se mi brečet, ale zatím to stále nejde.
Teprve doma to jde konečně ze mně ven. Přes slzy nevidím, ale jsem za ně ráda.
Upřímnou soustrast všem Jahoďákům. Bohužel i toto patří k životu :(
OdpovědětVymazatDíky, patří, vím to, ale bolí to...
OdpovědětVymazat