P8: Den 10.

Upřímně říkám, že bych nechtěla být maminkou samoživitelkou. Tyhle Honziho denní dvanáctky mě fakt ničej. A to jsem sama byla jen dneska. Večer už je to hodně dlouhé, nervy už nejsou tak pružné a tak ujedou a mě je to pak moc líto. Což je ale asi naprosto normální, Toník prostě v některých situacích fakt umí:-) Z toho plyne jediné, že jsem moc vděčná za mého skvělého Honziho a taky za mou mamku a děkuji jim, že je mám:-)

A dneska? Ráno úspěch - Toník chtěl mlíko až v 7:15 a já se vzbudila až na Honziho budík v šest, takže jsem si dala skoro 7 hodin spánku v kuse. To už se mi dlouho nepovedlo. A že to bodlo!:-) Hned zkraje dopoledne jsem uvařila oběd, abychom mohli jít ještě před ním na hodinu ven. Toník chtěl jít do lesopark k vláčku. Většinu cesty šel, boby máme sebou jen jako kulisu - asi, že se mají v zimě ven brát:-) Z kopce jezdit odmítá, jako přibližovadlo je čas od času vezme na milost. Celou cestu zpět jsem poslouchala ňamy, ňamy. Asi mu sníh, co jedl nestačil (tohle mi taky vadí, ale jedla jsem ho taky, s tím asi nic nenadělám). Odpoledne chtěl Toník zůstat doma. Tak jsem pekli. Nervy tekly. Hráli si s duplem, blbli, četli, povídali si, no a prostě užívali si sebe navzájem. Honzi dnes přišel už po půl osmé. Opět boj s čištěním zubů. Ach jo. A pak večer povídání s Honzim.

Jsem unešena z Toníkova brebentění. Slovní zásoba stále nic moc, Toník neřekne a neřekne, za  to bravurně ovládá slova typu pumpa, jeřáb, hák, stativ apod. Ale konečně už spojuje slova a tvoří Toníkovské věty. Je super poslouchat, jak běhá z pokoje do pokoje a mumlá "Tady tma, tady tma není" podle toho, kde se svítí a kde ne. Dopoledne mi asi 3x řekl "dík, mami" když jsem mu něco podala nebo s něčím pomohla. To se  tak hezky poslouchalo ♥ Je to prostě naše láska největší ♥