Náročný, ale hezký den. Jsem grogy. Oslava narozenin maminky Honziho. Na relativně malém prostoru poměrně hodně lidí a dětí. Toník nejmladší chodící dítě. Stále mu za zadkem. Svou kolébavou chůzí batolete, které chodí necelých 14 dní, byl neustále v pohybu a všude. Bez ohledu na to, zda se motá pod nohy někomu jinému či balancuje mezi rozházenými hračkami. Takže stále ve střehu a na nohách. Jinak byl ale zlatý. Ke štěstí mu stačila velká spousta neokoukaných hraček a byl v pohodě. A taky máma a její mlíčko na blízku, když přece jen těch lidí bylo najednou moc. A schody - to chtěl chodit nahoru a dolů. Ani jednou nezabrečel, nezavztekal se a všichni z něho byli paf, jak si hezky hraje. To jsem se dmula pýchou.
Ale to cestování. Toník a auto je lehce komplikované od začátku. Když v autě spal, tak pohoda, ale jak byl vzhůru, tak se chtěl bavit. A to pololežení v autosedačce byla děsná nuda. Jsem si myslela, že si pomůžeme, když bude ve velké sedačce po směru jízdy, ale zlepšení nijak výrazné. Jako cesta tam je o dost lepší, ale domů - kombinace tmy a únavy, to je peklo. Buď musím bavit nebo pouštět videa na tabletu. Abych neměla tak černé svědomí, že ho nechávám delší dobu v kuse koukat na videa, tak mu je je ještě komentuji. Takže po celé jízdě jsem úplně vyšťavená. No a dnes byl problém už cestou tam. Nejeli jsme přímou cestu (45 minut, kterou vesměs Toník dává - s občasným ukazováním zajímavostí venku, je více méně v pohodě), ale se zajížďkou a jízda trvala asi hodinu a 20 minut. No a hodina je očividně Toníkův strop. Pak už chce být hodně baven, protože ho to fakt nebaví. Dost se usmívám tomu, že jsme si loni pohrávali s myšlenkou jet letos k moři. Cesta, to by bylo opravdové peklo. Ještě, že jsme od tohoto nápadu upustili.
Žádné komentáře:
Okomentovat