Nějak se nám to letos nedaří

Po čtvrté jedeme s Jahoďáky na tábor, počtvrté řešíme stále stejné věci, letos je to ale opravdu extrémní a mě to fakt nebaví a hrozně mě to ubíjí. Stále se motáme v začarovaném kruhu a ač máme do odjezdu jen týden, tak se neustále mění děti, které jedou a nejedou. A to jsme přihlášky začali dávat na začátku března! Jenže. Tábor je z 90% dotován, děti platí jen minimální účastnický poplatek - v porovnání s cenami běžných táborů je ta částka opravdu směšná. Ale našim hlavním cílem je, aby na něj mohly jet děti, které by na žádný jiný tábor nejely - ať už z finančních důvodů nebo kvůli svému chování či špatnému navazování vrstevnických vztahů. A v tom je právě zakopaný pes. Problémové děti = problémoví rodiče, pro které není podepsaná a odevzdaná přihláška závazná, kteří neúčast dětí neoznamují, v lepším případě to vzkážou po dítěti nebo po jeho kamarádech, či nechají dítě, ať nám to napíše přes FB. Mám za sebou několik telefonických hovorů, slyšela jsem spoustu výmluv, proč nejdou peníze zaplatit dnes a spousty slibů, že budou doneseny příště. Jeden výživný telefonní rozhovor byl právě dnes. Kdybych nezavolala, tak ani nevím, že děti nejedou. Proč taky to dávat vědět, že? Vždyť byla jen odevzdaná přihláška. Opravdu jsem naštvaná. V této situaci se špatně připravuje program, když nevíme, kolik dětí ve finále bude. Zkoušíme najít nějaké jiné, třeba se to povede. Naděje vždycky je. Letos mě to ale opravdu ubíjí a já si říkám, zda to má smysl. Zda je to pro ty děti přínosné, že se nám všechny tyhle nervy a zbytečně vynaložená energie vyplatí. Zatím si říkám, že ano. Ale pomalu se vkrádá nejistota. Navíc mě ubíjí i poznání, že je opodstatněné, že tyto rodiny žijí, tak jak žijí. Prostě nespolehliví lidé nemohou mít stálé zaměstnání a slušné bydlení. Ano tyto děti nás potřebují, ale my máme jen malé možnosti, abychom změnili jejich pohled na svět. Jak vidí chovat se rodiče, tak se v budoucnu budou chovat i ony. A to mě štve možná ze všeho nejvíc. Ale jak z toho ven, to fakt nevím.