P6: Den 246.

Dnes mírně náročný den už od noci. Ve čtvrt na dvě se Toník vzbudil s křikem a v první chvíli nechtěl vůbec nic a jen řval. Posléze se uklidnil, napil se a dobrou čtvrt hodinu jsem ho zase uhoupávala. Spánek měl ale tak neklidný, že nemělo cenu ani chodit spát, protože stejně se situace po chvíli zase opakovala. Nakonec to vypadalo na prdy, které nám znepříjemnily dobrou noční hodinu a půl. Ráno se pak vzbudil ve čtvrt na šest,  podruhé v šest, kdy jsem ho ještě uhoupala a definitivně vstával v půl sedmé. Vyspale jsem se fakt necítila a od první chvíle jsem se těšila na kafe.

Toník na tom nebyl o moc lépe a už od půl deváté dával dost najevo, že chce spát. Rychle jsem se pobalili a vyrazili ven. V parku jsem si poseděla hezky na lavičce, zkontrolovala co kde nového a hlavně přečetla pár stránek v časopise. K tomu občas opět udrncala Toníka, protože tu mu vadila hlasitá sojka, tu bavící se procházející se lidé apod. Pak už jen cesta pěšky k M a holkám. Většinu cesty prospal.

Ani přes hodinu trvající spánek Toníkovi na náladě nepřidal. Vadil mu jakýkoliv hlasitý a pronikavý zvuk, který holky vydávaly. Prvně se rozeřval ještě přede dveřmi, kdy jedna spadla a začala brečet. Tak to šlo celou dobu, co byly holky vzhůru. Xkrát jsem ho měla v náručí a utěšovala. Brečení dětí mu vadí už dlouho, ale minulý týden dával holky s přehledem, tak nevím, proč mu to dnes tak vadilo. Jediná doba klidu nastala, když spaly holky a posléze Toník.

Poobědová návštěvní část byla o poznání náročnější. Holky se totiž naučily lézt na gauč. Nejprve tam vylezla jedna, druhá pak vše vztekle zkoušela tak dlouho, dokud se jí to nepovedlo také. Nemohla zůstat za ségrou pozadu. Jako mazec, když pohledem kontrolujete Toníka na zemi a jednou rukou chytáte jednu a druhou rukou druhou na gauči. Do toho si ještě starší chce povídat, prohlížet knížky či stavět ze stavebnice. Obdivuji M - mít mezi dětmi věkový rozdíl rok a tři čtvrtě, přičemž druhorozená jsou dvojčata, to je něco.

Po třetí si pro nás přijel Honzi, chvíli jsme ještě pobyli a ve čtyři alou domů. Toníkova protivnost přetrvávala, tak jsem poprosila o hlídání a prchla na nákup. Ta půl hodina prospěla nám všem. Honzi si domluvil, že pojede do práce o chvíli později, takže ta půlhodina do koupání pak utekla jako voda. Koupání bylo rychlé - několikrát jsem mu vrátila zpátky špunt, který vytáhl, až už mě to nebavilo a nechala mu vodu vytéct. Jsem zvědavá, jaká noc bude dneska a hlavně s jakou náladou se vzbudí zítra. Doufám, že svou, už od včerejšího odpoledne trvající rozmrzelost, nechá konečně plavat. Jenže to by se mu v pusince nemělo rýsovat klubání dalšího zubu.