Na Kudykam jsem šla s tím, že písničky co znám z dílny Hapka + Horáček se mi líbí, ale že moc jich neznám. Taky jsem věděla, že je to dílo dosud u nás nestvořené, takže by stálo za to ho vidět. Vzhledem k mému hudebnímu vkusu to byla asi i jediná příležitost, jak se podívat do Státní opery:-) Kudykam se tam hraje už jen tento víkend, takže to byla i jedna z posledních možností, jak toto dílo shlédnout.
Po tříhodinovém díle jsou mé pocity hodně rozporuplné. Nechci úplně natvrdo říct, že se mi to nelíbilo, ale bohužel těch negativních věcí tam pro mne bylo víc. Pokusím se tak ten můj pocitový pelmel lehce přebrat.
Žánr
Kudykam je lyrikál - tzn. písně jsou střídány mluveným slovem, které je celé ve verších. Tohoto "mluveného" slova je tam poměrně hodně. Takže zatímco v začátku představení mi přišlo hrozně divné poslouchat celé verze písniček z dílny H+H (a že je nemají zrovna krátké) a měla jsem dojem, že výstižnější by byla třeba jen jedna sloka a refrén, s pozdějším časem bylo stále náročnější vnímat ony veršované pasáže, kde se rýmovalo naprosto všechno a tomu odpovídala i kvalita některých rýmů. Takže jsem pak po chvíli vždycky přestala vnímat, což byl kámen úrazu, protože pak jsme se naprosto nechytala a nevěděla jsem vo co go.
Interpreti
Horáček se snažil obsadit do svého díla víceméně neznáme, ale o to kvalitnější zpěváky a herce. Opravdu jsem tak nikoho z našeho obsazení neznala. Pro ucho zvyklé slyšet za písničkami H+H třeba hlas Müllera to byl zpočátku nezvyk, ale pak mi tyto odlišné verze nijak nevadily. Jediný s kým jsem měla trochu problémy byla hlavní postava Kudykama, kterou hrál Csongor Kassai. Jméno už značí, že jde o Maďarského Slováka a ač hrál výborně, přeci jen jeho trochu jiný přízvuk byl znát.
Písničky
Bohužel nemám naposlouchané všechny písně H+H a znám jen ty nejprofláknutější. Ty se mi líbí a líbili se mi i v Kudykamu. Ty ostatní na mě moc nezapůsobily, věřím, ale že pravidelným posloucháním by se mi to dostalo pod kůži. Ale neznámost písniček a jejich délka mě po chvíli prostě nudila.
Technika
Ve Státní opeře jsme seděli úplně nahoře a to byl asi problém. Buď blbě slyším nebo za to mohlo místo, kde jsme seděli nebo to bylo špatně nazvučené, ale v některých písních jsme prostě nerozuměla textu - hudba zpěváka přeřvala. Což jen přispělo k mému ztracení se v ději.
Děj
Děj díla pojednával o duchovní cestě hlavního hrdiny Martina. Tomu dělal průvodce Kudykam, který mu pomáhal najít správný směr cesty. Vzhledem k tomu, že se jednalo o duchovní cestu, bylo dílo plné filozofických slov a mouder inspirovaných převážně Kantem. Na páteční večer po celém dni učení se ke státnicím to bylo dost silné kafe. Navíc ač jsem si dala předsevzetí, že se v druhé polovině budu snažit soustředit se na děj, tak po 15 minutách jsem opět rezignovala.
Scéna
Scéna hry se mi líbila. Tedy líbila se mi ta v první polovině, v druhé to bylo nápadité, že se z domečků posléze složila hlava Kanta, ale i tak mě tedy moc neoslovila. Kostýmy herců a tanečníků byly nápadité, na počtu postav se nešetřilo. Jen to místy bylo dost kýčovité (třeba několik růžových králíčků). Zajímavé byli i taneční pasáže.
Závěr
Jsem ráda, že jsem Kudykam viděla. Jsem ráda, že jsme lístky dostali, protože jinak by mi bylo líto vyhodit tolik peněz za něco co mě moc nenadchlo. A jen mě to utvrdilo v tom, že radši budu chodit na nějaké komedie či po xté na Karla, protože tam aspoň vím co mám čekat. Nikdy ze mě nebude divadelní fajnšmekr, který si libuje v extravagantních dílech.
Žádné komentáře:
Okomentovat